15th February 2023

Zbav se jedu!

V pátek 10. února mi cosi vnitřního oznámilo, že přišel čas osvobodit svoje tělo od otročících sebedestruktivních návyků. Mezi tyto návyky v mém případě patří kafe, tabák, alkohol a pečivo. Všechny tyto substance citelně likvidují moje fyzično a v důsledku i psychické zdraví. 

Hraju boj s časem - práce, dítě, domácnost, práce, dítě, domácnost,.. kolečko, které nemá cíl a nebere ohledy na den v týdnu nebo období v roce. Snad každý, kdo běží stejné kolečko, dříve či později pocítí určitou ztrátu smysluplnosti. Naštěstí mě vždycky hřála naděje, že se mi podaří z kolečka vyskočit, že se vytrhnu ze spárů toho fantastického a stále se zdokonalujícího systému fungování společnosti a půjdu si svou cestou, svým vlastním tempem. 

Vždyť takhle ani není čas zhluboka se nadechnout zplodin a pokochat se betonovou krajinou!  

Tak je ten systém dokonalý! Perpetuum mobile! Takže pokusy o vymanutí byly, ale vždy mě to nějakou nadpřirozenou silou vtáhlo zpět do kolečka a o poznání víc zapřáhlo do boje s časem, asi abych dohnala, co jsem si dovolila zmeškat. Připadá mi, jako bych byla upoutaná na neviditelné pružině, která mě pustí ochutnat krásy svobody, ale za každé napnutí si vybere daň.
Inu dobrá, zkusme se inspirovat radou "Nech se unášet proudem...". Zní to jako skvělé řešení stresu. Hned si představím, jak ležím na pohodlném lehátku, které pomalinku pluje po tiché řece obklopené krásnými a klidnými zelenými břehy. Netrvá mi dlouho, než pochopím, že můj proud je spíš pro bdělou jízdu na raftech.
Vraťme se tedy zpátky do reality.
Ještě že máme ten kofein. Je to v podstatě zdravý doplněk stravy, který napomáhá správnému metabolismu těla, zlepšuje soustředění a zvyšuje pracovní efektivitu. Trošku se sice po jeho konzumaci potím a klepou se mi ruce, mžitky mi začnou řádit před očima a srdce mi běží o závod, ale to jsou maličkosti. Teď musím já běžet do práce. Chystám se totiž opět vyskočit z kolečka a vyměnit město za život v přírodě. Čeká mě spousta zařizovaní, potřebuju dceru přeložit na jinou školu a zajistit nám nové bydlení.

Na přelomu roku, uprostřed zimy, se tak odehrála super rychlá stěhovací akce.

Klaplo to. Začaly jsme s dcerou žít svůj sen. Bydlely jsme v kamenném domě se zarostlou zahradou, kde jsme tančily a zpívaly a kde jsme nemusely brát ohledy na vzteklé bytovkové sousedy. Nová přátelská školička nám byla snad seslána ze samotného nebe a práce s úžasnými lidmi mě naplňovala štěstím po okraj. V tu chvíli už jsem asi napínala svou pružinu příliš. Přišel virus a všechno se převrátilo naruby. Škola se zavřela, kamenný dům se prodal a my zůstaly trčet bez prostředků někde na kraji světa. Pomalu jsem se nechala bezvládně táhnout pružinou zpátky do světa vyspělé civilizace.

Koronavirová rána zatřásla v základech i stabilním, neprchajícím rodinám. Odnesli to všichni, někteří míň, někteří úplně. Psychiku to poničilo jak dětem, tak i jejich rodičům. Celý svět jako by byl hluboce ponořen do toxické lázně, ze které nebylo možné dostat se ven. S nohama polámanýma z posledního výskoku z kolečka jsem se snažila opět zařadit. Naše rutina teď povýšila na škola, práce, domácnost a choroba. Ačkoliv to jsou pouhá čtyři slova, v opakovaném rytmu dokážou z mysli jedince vytvořit bezbarvou kaši.

Začalo mi docházet, že kofein není úplně můj přítel. Jedna káva ráno mě už dopředu zbavila veškerého denního příjmu tekutiny a vedle dalších neblahých účinků mi také zajistila probdělou noc. Ale copak to jde dostat se skrz den bez přídavku falešné energie? V onom nastaveném tempu nikoliv. Zato jsem ale přišla na způsob, jak vedlejší účinky a volání mého těla o pomoc přehlušit. Dařilo se to kupodivu s pomocí častějšího pročišťování organizmu alkoholem. To samozřejmě mělo i dobrý vliv na mé psychické rozpoložení. Domácí povinnosti se už nezdály tak monotónní a urputné a čas na jejich zpracování se mi protáhl až do pozdních večerních hodin. Asi není třeba zmiňovat, že alkohol a tabák jdou ruku v ruce vstříc dokonalé siestě. Těžká rána jsem pak zdolávala kvalitní kávou a bolavý žaludek tišila čerstvě upečeným voňavým pečivem. Vždy jsem hleděla na zdravou výživu. Všichni víme, jak důležité je do těla dostávat ty správné živiny. Jen mi nešlo do hlavy, proč je moje imunita tak slabá. Proč trpím depresemi a špatným trávením, proč mi padají vlasy a bolí mě klouby? Po roce úspěšného zařazování se zpět do systému byly moje tělo i duše téměř zbavené chuti k pokračování v existenci. Tělo nemocné, bolavé a nefunkční, mysl zatemnělá, unavená a nepřítomná. 

Je právě tohle ta hranice, kterou má mnoho z nás tendenci přehlídnout, nebo už ta hranice byla dávno překročena? Říká se sice, že ten, kdo se probudí ve svých čtyřiceti letech bez bolesti, je pravděpodobně mrtvý, nicméně takhle rychlé přenastavení chodu těla do důchodového režimu se zdá až příliš naprogramované. Faktem je, že cosi není v pořádku a je opravdu na čase s tím něco udělat.

Jako první, sedneme k internetu a začneme vyťukávat vyhledávači hádanky: "Mám bolesti hlavy a je mi zle. Co to je?", vyhledávač na to: "10 hlavních příznaků, při kterých musíte neprodleně navštívit doktora." Ano, všech deset mám.... plus dalších 50, které v článku zmíněny nebyly. Jako druhé přijdou na řadu blogy a v nich příběhy lidí trpícími stejnými neduhy. Většina těchto příběhů, jestli ne všechny, popisují nekonečné obíhání doktorů a specialistů ve snaze odhalit název jejich vzácné choroby. Některým pacientům (nebo spíš klientům) se dostane závěru, že jejich "syndrom" je nevyléčitelný a je třeba se s ním naučit žít. Jiné blogy zůstanou nedořešené, což může znamenat to, že dotyčný se sám nějak nepochopitelně vzchopil, nebo naopak už nestihl odepsat. V tuto chvíli, kdy propadáme smutku nad neobjasněným případem, zvážíme pravděpodobnost několika konspiračních teorií a pak se vydáme mezi lidi, abychom si poslechli i ty opravdové příběhy na živo. Jak je známo, nejvíc se přece dozvíš od těch obyčejných a ještě lépe těch starších lidí mezi námi. Ti už májí kus cesty za sebou, tam je moudrosti na rozdávání. Jak se tak ale jeví, i tito lidé byli vtaženi vývojem informační technologie do světa konspiračních teorií a jejich pečlivě nasbírané životní zkušenosti ze ztratily pod tlakem strachu ze změny.   

Po své obšírné studii jsem tedy konečně (opět) dozrála k tomu, že je potřeba hledat odpovědi v sobě. 

Odpověď přišla okamžitě a naprosto jasná -  JSI OTRÁVENÁ!   Jaká úleva dobrat se konečně k závěru. Jako by to člověk stejně už dávno nevěděl. Ale nevadí! Občas na věci musíme přijít několikrát, aby se důležitá informace správně uchytila. Takže přišel ten významný den, kdy jsem rozhodla zbavit své tělo jedu... alespoň toho, kterým se dobrovolně intoxikuji sama.

Dlouhodobé projevy mého těla v podobě:

chronických příznaků virové infekce

příznaků rakoviny

a deprese

Návyky

Vyřadila jsem ze své konzumace lepek, u kterého jsem už dlouho zaznamenávala jistou netoleranci, alkohol, cukr, tabák a především kafe jakožto hlavního činitele a společností opěvovanou návykovou látku. 

Přestat s těmito škodlivými rituály nebylo pro mne nic těžkého. Moje mysl byla pevně rozhodnutá udělat změny a tím asi zastínila samolibé ego, které by se jinak změnám bránilo. 

Stačilo pár dní, necelý týden, aby se ukázalo, jak silné jsou i ty lehké drogy. Moje tělo reagovalo na odebrání toxinů překvapivě vděčně. Až na zpomalené střevní pohyby se všechny tělesné funkce probraly k životu. Moje pleť se projasnila, všechny bolesti zmizely, cítila jsem, že opět nabírám sílu. I moje hlava byla mnohem veselejší. Tady ale byl trochu znát ten nedostatek povzbuzujícího kofeinu. I když jsem se cítila v jádru šťastnější a pohled skrz mé nebolavé oči mi opět začal činit radost, byla jsem taky i o kousek tupější. Jinými slovy, mozkové neurony se zabývaly krásou okolí a nedbaly termínů dodání. A tam právě moje mysl polevila na svých přísných předsevzetích a ustoupila egu. Kromě toho, že jsem už opravdu potřebovala protáhnout svůj ucpaný trávicí trakt, mě v práci čekal den, kdy bylo záhodné reagovat trochu bystřeji. Jedno ranní kafe mi přece nemůže pokazit celý můj záměr... nebo?